Reference pacientů při léčbě lupénky na klinice Achillea

p. Jaroslav, 60 let

Lupénka u mě propukla po operaci páteře. Celý život jsem pracoval jako řidič autobusu, život bez pohybu a sedavé zaměstnání si časem vyžádaly svou daň a nezbylo jiné řešení než chirurgický zákrok.

Ještě počas zotavování v nemocnici jsem spozoroval několik zašupených červených flíčků kolem hojící se operační rány v dolní části páteře, ale  nevěnoval jsem jim větší pozornost, protože vůbec nesvědily a na záda jsem si pořádně neviděl.

Další projevy lupénky na sebe ale nenechaly dlouho čekat, když jsem  objevil další fleky nad lokty a koleny, byl jsem  si jistý, že se jedná o lupénku. Tu jsem jako malý kluk viděl u dědy.

Věděl jsem, že je to nemoc, která se nedá úplně vyléčit. Děda byl tehdy několikrát v lázních na Slovensku, kde se jeho kůže na několik měsíců zahojila.

Hledal jsem  možnosti léčby v místě bydliště. Dojíždění na léčebné koupele a fototerapii 3x týdně mě vyhovuje, poznal jsem další pacienty s lupénkou a to mě posilnilo – vím, že s touto nemocí nejsem sám. Jsem stálým Sanatoria pacientem Sanatoria a na serii procedur chodím každý rok v lednu. Přes léto rád jezdím k moři do Chorvatska a v zimním období čerpám z energie, kterou jsem nabral v létě.

p. Josef, 22 let

Josefovi se lupénka poprvé projevila tesně po vysoké škole. Úspěšně dokončil studia a najednou přišlo vystřízlivění. Nemohl sehnat práci, výhody studentského života byly pryč a najednou se na něj plnou vahou navalila realita všedního dne, pod kterou se začal pomalu hroutit. Přestože se do té doby považoval za sebejistého člověka, kterého jen tak něco nepřekvapí, začal zažívat skutečný stres.

Ve vlasech, na břiše a vnitřku stehen si všimnul drobné červené flíčky. Projevům nevěnoval pozornost, neměl ani čas objednat se k lékaři. Když ale došlo k rozšiřování na paže a flíčky začaly mírně svědit, vyhledal naší / lékařskou pomoc. Tehdy se poprvé dozvěděl, že se jedná o lupénku.

Pan Josef měl projevy v té době téměř na celém těle, proto mu byla nabídnuta možnost absolvovat balneofototerapii. Na procedury docházel vždy brzy ráno nebo pozdě večer, 4x týdně. Stav se po dvou týdnech zlepšil o polovinu, co Josefa velmi posilnilo, a hlavně vymizely projevy ve vlasech, kvůli kterým se styděl chodit na pracovní pohovory.

Dnes je Josef spokojný muž, konečně má práci, která ho baví. Lupénky se sice úplně nezbavil, na těle se mu občas (jako památka na překonané stresy) objeví pár menších flíčků, které ale dokáže zaléčit předepsanými mastmi.

Lenka, 21 let

S atopickým ekzémem se léčím od období, co si pamatuju (od mala/ od dětství). Nik v rodině na ekzémy netrpěl (ekzém neměl), no moje mamka a sestra jsou těžké alergičky, mamku dokonce několik let trápilo astma. Musím se přiznat, že jsem byla hodně stydlivé dítě, nejradši jsem se hrála sama a místo školky jsem byla radši doma. „Díky“ ekzému to bylo docela často, protože stačila slabší rýma a projevy na sebe nenechaly dlouho čekat. V nejrozvinutější fázi pokrýval ekzém téměr třetinu mého těla včetně obličeje, očních víček, krku, prstů na rukou, loketních a kolenních jamek. Jako holka jsem se za to neskutečně styděla. Navyše mně kůže nepříjemně svědila a pálila.

Střídala jsem různé masti, obklady a koupele, které mi ale přinesly pouze chvilkovou úlevu. Na léto jsem se těšila celou zimu. Rodiče celý rok šetřili, aby sme mohli jít k moři alespoň na tři týdny. Tam se mi vždy ulevilo a na ekzém jsme na chvíli zapomněli.

Stav mojí kůže se po pubertě trochu zlepšil, no mezi ty šťastné, kterým se atopický ekzém úplně ztratí jsem bohužel nepatřila. Navyše po maturitě se opět ukázal v plné parádě vlivem obav z toho, co bude dál.

O ekzému jsem si nastudovala téměř všechno, a pro balneofototerapii jsem se rozhodla, protože jsem chtěla vyzkoušet jinou formu léčby než klasické mastičky. Sama jsem si vyhledala zařízení, kam bych mohla několikrát do týdne docházet a neovlivnilo to mojí docházku ve škole. Koupele s fototerapii mi velmi pomáhají. Kůže se krásně zklidní, a pomůže mi překlenout zimu, která je pro mně nejvíc kritická. Mastiček jsem se sice úplně nezbavila, no jejich spotřeba se výrazně znížila.

Hana, 62 let

Celý život jsem pracovala jako zdravotní sestra. Svou práci jsem milovala, péče o pacienty na oddělení intenzivní péče jsem brala jako poslání. Jednoho dne se ale můj život obrátil kompletně naruby. Bylo to asi před třemi lety, kdy moje maminka vážně onemocněla a zůstala připoutaná na lůžko. Myšlenku, že bych ji dala do ústavu jsem hned odmítla. Maminka bydlela úplně sama v domě po prarodičích. Opustit práci bylo těžší, než jsem si představovala. Sice jsem na to věk měla, no odchod do důchodu jsem zdaleka neplánovala.

Péče o maminku byla v porovnání s pacientama celkem odlišná. Ve „službě“ jsem byla prakticky 24 hodin, navyše jsem si jako zdravotník plně uvědomovala její stav.

Ani si přesně nepamatuju, kdy začaly moje problémy, na sebe jsem se moc nesoustředila. Nejdřív se mi začaly vytvářet pod kůží na rukou puchýřky, které vypadaly jako kdyby byly naplněné hnisem. Zpočátku nesvědily, myslela jsem si, že jsou to obyčejné otlaky nebo plíseň.

Puchýřků začalo přibývat, přidalo se i svědění, kůže na dlaních zrudla a začala se olupovat, místy až bolestivě praskala. Několik puchýřků jsem objevila i na ploskách. O mamku jsem pečovala v rukavicích, což nebylo vůbec přijemné, ruce se mi navyše hodně zapařovaly a stav se zhoršoval. Bála jsem se, co bude dál. Konopná mast od léčitelky vůbec nezabírala, a tak jsem musela vyhledat pomoc. Když paní doktorka v ambulanci viděla můj stav a zoufalství, navrhla mi speciální koupele s fototerapii. Diagnózu pustulózní lupénky jsem dovtedy nepoznala. Hospitalizace v nemocnici pro mně v danou chvíli nepřipadala v úvahu, dojíždění po obědě, kdy mamka spala mi vyhovovalo nejvíc. O pomoc při koupání jsem požádala dobrou kamarádku, kolegyni z práce. Každý víkend, kdy jsem na léčbu nechodila jsem si na noc ruce namazala protizánětlivou mastí.

O ruce musím i dnes víc pečovat, no největší potíže naštěstí ustoupily. Naučila jsem se víc odpočívat, s péčí o maminku mi začala pomáhat sestřenice.

Martina, 57 let (lupénka – gutátní)

S lupénkou se léčím od svých 20ti let. Asi dva týdny po angíně, na kterou jsem užívala antibiotika jsem si všimla drobné červené flíčky po bocích / na břiše a na zevní straně stehen.

Nejdřiv jsem si myslela, že je to vyrážka po lécích nebo ze zapocení, no když se projevy začaly rozšiřovat na zbytek těla, věděla jsem, že si sama neporadím. Praktická doktorka mě poslala s doporučením na kožní kliniku. Pani doktorka se na mně podívala a řekla, že se jedná o kapkovitou formu lupénky, kterou nejčastěji vyvolá právě streptokoková infekce. Tato diagnóza mně velmi překvapila, protože nik v rodině lupénku a ani ekzém neměl. Projevy tehdy pokrývali celé moje tělo, vynechaly snad jenom kštici, obličej, dlaně a plosky. Naštěstí byl podzim a podařilo se mi vyrážku krásně schovat pod oblečení.

Pani doktorka mi doporučila speciální koupele s fototerapii, na které jsem zpočátku docházela 5x v týdnu. Byla jsem motivovaná, protože jsem se chtěla nepříjemné vyrážky rychle zbavit. S nadšením jsem sledovala, jak se lupénka po každé proceduře vyhlazuje a bledne. Celkem jsem absolvovala 25 koupelí, doma jsem se ještě poctviě promazávala krémy, aby se mi pokožka nevysušovala. Uvědomuji si, že jsem jedna z mála, která má to štěstí, že se ji lupénka „ztratila“. Občas, když jsem nemocná a oslabená se moje „kamarádka“ připomene, no naštěstí to není v tak velké míře jako naposledy. Léčba na ní krásně zaúčinkuje a ja na lupénku opět nachvíli zapomenu.